BUDÍK

Dny jsou stejně nudný, všechno přikryl stín,
nekonečnou temnotou mou duši zalil splín.
Dny jsou stejně černý, na všem leží prach,
když mě dusej temný sny, mám z probuzení strach.

Telefony zařvou, že prej musím vstát,
zuby pevně zatnout mám a s životem se prát.
Jenže já se vzdávám, já prohrál tenhle boj.
Nechci kmitat jako vůl a makat jako stroj.

Čas mi drtí palce, budík to je vrah!
Všichni makaj na povel a já bych někam plách.
Někam bych se zašil, někam, kde je klid.
Čas bych nechal utíkat, musím ale jít!

Musím se už zvednout,
musím zase vstát!
Musím se už zvednout – kurva
musím, musím vstát!